Ražba zdejší štoly vedené z údolí Turyňského potoka proběhla v létech 1949-1950 v rámci průzkumu celého jílovského zlatonosného revíru. Ve stejné době byla v západní části Halířů zpřístupněna stará štola ražená směrem na východ z údolí Chotouňského potoka. Zmáhání staré štoly neposkytlo žádné zajímavé výsledky. Nová halířská štola, která svou délkou cca 270 m otevřela celé žilné pásmo, podfárala rozsáhlé povrchové zbytky, možná středověkých prací.
První zmínka o Halířích se vyskytuje v Hájkově kronice ze 16. stol, kde se objevuje název dolu Haléřek (r. 1079), ale zdejší zlato bylo rýžováno už za Keltů, kteří ho rýžovali na pravostranných přítocích řeky Sázavy (Chotouňský a Turyňský potok).
Podle historiků zde byly dvě významné etapy těžby a to polovina 14. stol. a konec 16. stol. Poslední hornickou činností v této oblasti byl průzkum Halířského žilného pásma, kdy byla v letech 1948 – 1951 zpřístupněna Stará halířská štola a vyražena Nová halířská štola.
Nová halířská štola byla ražena v letech 1948 – 1951 za účelem podfárání rozsáhlých povrchových zbytků starých prací. Mělo být zjištěno předpokládané pásmo rudních žil. Jedná se o nejnovější důlní dílo na Halířích. Štola byla ražena směrem na SZ a bylo dosaženo délky 258 metrů (měřeno od ústí štoly). Byly provedeny 4 překopy kolmo na vrstvy ( celková délka i s překopy je 369 metrů). Sklon vrstev ve štole je ze začátku 40° až 50° k SV, horniny tvoří lavice střídavé mocnosti (několik dm až 1 m), deskovité odlučnosti podle vrstevních ploch. Ve vzdálenosti 10 m od ústí štoly byla zastižena dislokační šikmá plocha (upadající k JZ), na níž je dále vázána rudní žíla, a podle které byla štola ražena. Profil štoly je tedy ve tvaru písmene „A“, kde levá strana je dislokační „hlaďák“ o sklonu 50° k JZ (doleva), pravá strana stropu je tvořena vrstevní plochou o úklonu 45° k SV.