Středočeský plutonický komplex (dříve též nazývaný středočeský pluton) představuje rozsáhlé a velmi složité těleso hlubinných vyvřelin, které se z hlediska složení, vnitřní stavby a geologického vývoje velmi podobá obrovským tělesům hlubinných vyvřelin v jihoamerických Andách nebo v Kordilerách v Severní Americe.
Středočeský plutonický komplex vystupuje na dnešní zemský povrch mezi Říčany na severovýchodě a Klatovy na jihozápadě na ploše asi 3 200 km2. Velmi pěkně jsou vyvřeliny středočeského plutonického komplexu odkryty zejména v údolí Sázavy a Vltavy a v celé řadě činných i opuštěných lomů v západní části Podblanicka. Tuto geologickou jednotku označujeme jako plutonický komplex proto, že zahrnuje velké množství dílčích těles (plutonů, název podle vládce podsvětí, boha Plutóna ve starořecké mytologii) a žil, tvořených vyvřelými horninami, tzv. „plutonity“. Jednotlivá dílčí tělesa vyvřelých hornin představují ohromná množství původně žhavotekuté taveniny (magmatu), která vznikla částečným natavením hornin ve velkých hloubkách, za vysokých tlaků a teplot, a posléze stoupala zemskou kůrou směrem k povrchu. Pokud se magma dostane až na zemský povrch, dochází k vulkanické (sopečné) činnosti. Pokud se však magma během výstupu zastaví v hloubce pod zemským povrchem, nahromadí se v tzv. „magmatickém krbu“ a velmi pomalu chladne (třeba až několik set tisíc nebo milionů let). Po jeho úplném utuhnutí zbudou v zemské kůře pod povrchem obrovská tělesa vyvřelých hornin – plutony.
Magma může mít různé chemické složení v důsledku různého složení původních částečně natavených hornin, magmata různého složení se mohou rovněž navzájem mísit (jako kdybychom smíchali dvě různé kapaliny), a stejně tak může magma během svého výstupu vstřebávat (asimilovat) okolní, již dříve vzniklé horniny zemské kůry. Výsledkem těchto procesů jsou pak různé vyvřelé horniny jako např. granit (žula), diorit, granodiorit, gabro nebo syenit, které se liší svým minerálním složením, barvou, velikostí zrn, svojí vnitřní stavbou a stářím. Abychom odlišili tyto různé typy hlubinných vyvřelin, označují se většinou podle typické lokality nebo oblasti výskytu (např. typ sázavský, benešovský nebo požárský) a na geologické mapě je jim přiřazena různá barva a různé symboly. V celém středočeském plutonickém komplexu bylo odlišeno přes 30 různých typů hlubinných vyvřelin.
Středočeský plutonický komplex je tak svědectvím o rozsáhlé hlubinné magmatické aktivitě v oblasti středních Čech během tzv. „variského vrásnění“, kdy magmata různého složení pronikala do hornin převážně svrchní zemské kůry na rozhraní dvou velkých geologických jednotek. Tato magmata utuhla v hloubce méně než ca. 10 km pod zemským povrchem. Nejstarší horniny středočeského plutonického komplexu (sázavský typ) mají stáří 354 miliónů let, nejmladší (táborský syenit a říčanský granit) utuhly v době před 337 až 336 milióny let v období, které označujeme jako karbon. Později během geologického vývoje byla tato tělesa vyvřelin vyzdvižena z velkých hloubek k zemskému povrchu, a tak dnes můžeme ve středních Čechách studovat zbytky obrovských magmatických krbů, které pravděpodobně ležely v podloží řetězců sopek aktivních na zemském povrchu v dávné geologické minulosti před mnoha milióny let.